Letní škola - část 2. Přivlastňování práv

Zázračný konec roku 1989 vplynul do roku následujícího a volání po svobodě doznívalo, protože každý věděl, že svobodu nám již nikdo nevezme. Se začátkem roku 1991 přichází další zázrak, který naši víru utvrzuje. Zjevuje se Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon. Jak se to mohlo stát? Jaké síly zajistily, že jsme dostali tak mocný nástroj pro budoucí život. A ve sbírce zákonů s číslem 23 čteme ústavní zákon, kterým se uvozuje Listina.

• A hned v prvním paragrafu čteme: Ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod.

• A dále: Zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31. prosince 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu..

  Česká republika je demokratický právní stát, ale touha po moci je velká

  Jedině touhou po moci je možné vysvětlit snahu odstranit demokracii v České republice. A tato snaha přichází z nečekané strany.

  Ústavní soud je instituce, která má střežit Ústavu i Listinu. Místo toho v uplynulých letech tento úkol několikrát nedodržel a místo toho protiprávně rozšířil svou moc. Uvádíme tři případy přivlastnění pravomocí.
  • V nálezu 14/1994 došel Ústavní soud k závěru, že České právo není založeno na svrchovanosti zákona.

  • Dne 13. července 1998 byla rozeslána sbírka zákonů, ve které je publikován zákon, 162/1998 Sb., který se pokouší měnit obsah Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tento útok na Listinu ignoroval.

  • Dne 10. září 2009 vydal ústavní soud nález, ve kterém zrušil ústavní zákon 195/2009.

    V každém uvedeném kroku došlo k vážnému útoku na naši státnost.

  Jsem přesvědčen, že samostatná Česká republika je demokratická právě proto, že přijala své právo založené na svrchovanosti přirozeného zákona.

  Při právním sporu je neakceptovatelné tvrzení pana Rychetského: Ústavní soud má pravdu, i když se mýlí. Nebo pana Hollandera, že soudce smí rozhodnout každý právní případ buď dle svých subjektivních, morálně-politických názorů, nebo dle zákona, přičemž volba je na něm samém.